Popis atrakce
Muzeum má oficiální název - Muzeum obětí genocidy, ale při odkazování na toto muzeum v každodenní řeči, stejně jako při cestování po městě Vilnius, se nejčastěji používá název KGB Museum.
Muzeum bylo otevřeno 14. října 1992 na příkaz ministra školství a kultury a prezidenta Unie politických exulantů a vězňů. Muzeum sídlilo v budově, ve které se od poloviny čtyřicátých let do srpna 1991 nacházely represivní sovětské struktury-NKGB-MGB-KGB a NKVD. Tyto organizace se zabývaly vypracováváním plánů zatčení nebo vyhnanství obyvatel Litvy, prováděly pronásledující aktivity disidentů a také všemožně potlačovaly všechny pokusy lidu pokusit se obnovit ztracenou nezávislost.
Navíc pro litevský lid tato budova sloužila jako symbol sovětské okupace Litvy, ke které došlo před 50 lety. Z tohoto důvodu je pro Litevce velmi důležité, že je to místo, kde našlo své místo Muzeum obětí genocidy, které by mělo a bude připomínat současné i budoucí generace tak tragických a těžkých let pro celý národ (1940-1990). Samotné muzeum je jedinečné také tím, že je jediné svého druhu v bývalých takzvaných republikách SSSR, které bylo otevřeno tam, kde dříve sídlilo sídlo KGB.
V roce 1997 bylo muzeum reorganizováno. Práva zakladatele tohoto muzea byla udělena Centru pro studium genocidy a odporu litevských obyvatel (CIGRRL) v souladu s vládním nařízením Litevské republiky ze dne 24. března 1997. Vyhláška měla název: „O převodu Centra pro výzkum represe a Muzea obětí genocidy a odporu litevského lidu“.
V současné době je muzeum nedílnou součástí Památkového oddělení uvedeného centra. Jejím úkolem je sbírat, uchovávat, zkoumat a propagovat historické a dokumentární materiály, které odrážejí metody a formy nejen fyzické, ale i duchovní genocidy litevských obyvatel, prováděné sovětským okupačním režimem. Kromě toho autor zvažuje rozsah a metody odporu vůči okupačnímu režimu.
Expozice muzea byla umístěna v budově, která se stala symbolem utrpení a smutku pro obrovské množství litevských obyvatel, kde v letech 1940-1990 sídlilo sídlo KGB. Za rohem běžné městské budovy se nacházelo vězení. Každý den v něm byly stovky politických vězňů podrobeny těžkému mučení a také byly odsouzeny k smrti, která byla provedena na stejném místě.
V práci muzea jsou výstavy: Litva v letech 1940 a 1941. Zatímco represe začaly. V roce 1940 vtrhla sovětská vojska na litevské území. Země byla plná opozičně smýšlejících lidí. Z tohoto důvodu bylo vůbec prvním krokem sovětské vlády vytvoření institucí, které se zabývaly problémy nesouhlasu v této zemi. V té době již represivní orgány NKVD nashromáždily poměrně velké zkušenosti v boji proti občanům nespokojeným se současným sovětským režimem. Jen v červenci 1940 bylo zatčeno více než pět set litevských patriotů, bývalých vládních úředníků a intelektuálů.
Návštěvníci muzea se mohou podívat na 19 bývalých cel, izolační oddělení o rozloze 3 m2. metrů, stejně jako tři mučírny. Cely byly vlhké a zcela nevytopené. Kromě toho v jedné buňce o 9 čtverečních. metrů hned tam bylo až dvacet vězňů, kterým bylo přísně zakázáno nejen sedět a ležet, ale také zavírat oči. Mučírny byly čalouněny speciálním zvukotěsným materiálem, který absorboval hlasité výkřiky obětí, které mučitelé zasadili nejtvrdší rány. Nejhorší ale bylo, že lidé, kterým bylo zakázáno spát ve tmě a sedět jen v úplné zvukové izolaci, začali ztrácet orientaci v prostoru a prostě šíleli. Podlahy takzvaných „mokrých“cel byly naplněny studenou vodou, zatímco vězni byli nuceni stát na kovových kotoučích a nedovolili jim spát celé dny.
V muzeu jsou průvodci, kteří byli v minulosti politickými vězni. Každý průvodce vždy ukazuje svůj fotoaparát.
