Krakov (oficiální název je Královské hlavní město Krakov) je jedním z nejstarších a nejkrásnějších měst v Polsku. Město se nachází na levém břehu Visly a je správním centrem Malopolského vojvodství.
Historie moderního Krakova začíná malým osídlením, které existovalo na slavném kopci Wawel, jak historici předpokládají, již v 6. – 7. Století. Zakladatelem města je polský princ Krakus, který podle místní legendy porazil zlého draka, který žil v jeskyni na úpatí Wawelu, a terorizoval obyvatele okolního prostředí (ačkoli existuje několik verzí toho, kdo zabil drak v polském folklóru a Krakus je jen jedním z nich).
Středověk
První písemné zmínky o Krakově pocházejí z roku 965. V tomto období již bylo město jedním z předních obchodních center v regionu a ovládal jej český vévoda Boleslav I. Kolem roku 990 se Krakow dostal pod kontrolu polského knížete Mieszka I. (zakladatele polského království z r. dynastie Piastovců). V roce 1000 získalo město status biskupství a v roce 1038 se stalo hlavním městem Polska a hlavním sídlem polských králů.
V roce 1241, během mongolsko-tatarské invaze, bylo město téměř úplně zničeno. V roce 1257 byl Krakov obnoven a vybaven magdeburským zákonem, čímž získal řadu významných práv a výsad a v důsledku toho nové příležitosti a vyhlídky. V roce 1259 Krakov opět přežil útok Mongolů, v důsledku čehož byl zpustošen, ale vzpamatoval se celkem rychle. Třetí útok Mongolů v roce 1287 (do té doby bylo město již dobře opevněno) byl úspěšně odražen.
Růst a prosperitu města ve 14. století do značné míry usnadnil polský král Kazimír III. Roku 1364 byla dekretem Kazimíra III. Založena krakovská akademie (dnes je Jagellonská univerzita jednou z nejstarších v Evropě). V roce 1370 se Krakov stal členem hanzovní ligy, což mělo bezpochyby nejpříznivější vliv na rozvoj řemesel a obchodu.
Po uzavření takzvané Krevo unie mezi Polským královstvím a Litevským velkovévodstvím v roce 1385, která položila základ dlouhé a plodné polsko-litevské aliance (od roku 1569-Společenství) a Jagellonské dynastie, Krakov se stále vyvíjí a rychle roste. Koncem 15. století se Krakov, prosperující hlavní město jedné z největších a nejvlivnějších evropských mocností, stal také významným centrem vědy a umění. Období Jagellonské dynastie (1385-1572) vstoupilo do dějin Krakova jako „zlatý věk“. Koncem 16. století význam Krakova postupně upadal a v roce 1596 město skutečně postoupilo Varšavě statut hlavního města a královského sídla, ale zároveň zůstalo místem korunovace a místem odpočinku panovníků.
Nový čas
Krakov také vyčníval jako extrémně turbulentní na pozadí obecné nestability, vojenských konfliktů a vypuknutí moru. Po třetím rozdělení v roce 1795 polsko-litevského společenství se Krakov dostal pod rakouskou kontrolu a v roce 1809 jej dobyl Napoleon a stal se součástí varšavského vévodství. V roce 1815 byl Krakov rozhodnutím vídeňského kongresu prohlášen za „svobodné město“, ale již v roce 1846 se vrátil pod rakouskou kontrolou jako správní centrum krakovského velkovévodství. Rakouská vláda byla docela loajální a brzy se aktivně rozvíjející se Krakov stal centrem oživení polské kultury. Koncem 19. a začátkem 20. století bylo město vybaveno vodovody a elektrifikováno. V letech 1910-1915. Krakov a okolní předměstí byly spojeny do jedné správní jednotky - Velkého Krakova. Na konci první světové války se v důsledku podpisu Versailleské smlouvy (1919) město Krakov opět stalo součástí Polska.
1. září 1939 začala druhá světová válka útokem na Polsko a 6. září vstoupila německá vojska do Krakova. Město bylo osvobozeno až v lednu 1945. I přes více než pět let okupace nebyl Krakov na rozdíl od Varšavy prakticky zničen, dodnes si zachoval mnoho krásných architektonických památek.
Dnes je Krakov významným ekonomickým, vědeckým a kulturním centrem země a také jednou z nejoblíbenějších turistických destinací v Evropě. Historické centrum Krakova je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO.
